Proč je mnohem lepší plasty omezovat, než je recyklovat

Kampaň Plastic Free July je dítětem organizace Plastic Free Foundation. Je to kampaň, která nám připomíná, že plasty mají své alternativy a vyzývá nás k tomu je využívat a snažit se tak zmírnit naši spotřebu plastových výrobků. A není to výzva, která vás drze k něčemu nutí, je to velmi dobře zpracovaný web s opravdu bohatým obsahem.

Co mě osobně poslední dobou na používání plastu znepokojuje je, že vznikají a pozornost dostávají iniciativy, které používání plastů doporučují, vyzdvihují pouze jejich klady a poukazují na jejich jednoduchou recyklaci. To však není v žádném případě pravda, protože ačkoliv se plasty tváří v tomto ohledu úžasně, jejich recyklace je jen oddalování nevyhnutelného. Iniciativy jmenovat nebudu, protože pořád jsou v mých očích tím menším zlem na poli osvěty.

Základem úspěšné recyklace plastů je jejich správné vytřízení. V ČR se podle oficiálních údajů společnosti EKOKOM podaří vytřídit 69 % plastových obalů. Z tohoto množství se reálně zrecykluje zhruba 50 % plastových obalů, které skončí ve žlutých kontejnerech. Čili polovina z vytříděných plastů se nezrecykluje, ale stejně skončí na skládce nebo ve spalovně. Dopočítáme se k tomu, že v ČR se tak reálně zrecykluje ani ne 35 % plastových obalů.

Když už se plasty k recyklaci dostanou, tak ta probíhá mechanicky. Zpracovává se tak většina vytříděných plastů. Nejdříve teda projdou ještě třídící linkou, odkud se jich ta polovina vybere na skládky. Pak nastupují procesy mletí, drcení, čištění, tavení či regranulace. Mechanické zpracování má limity v tom, že v obalovém průmyslu se často používají kombinace různých plastů nebo materiálů. Ty jsou pak ještě obtížněji zpracovatelné.

Takto recyklovaný plast se už nedá použít v potravinářství. Není pro to vhodný a již nikdy nebude. Výjimkou mohou být PET láhve. U těch se dá využít recyklačního systému Bottle to Bottle. Pokud výrobce použije 100 % rPET pro jejich produkty, tak tyto mohou být opětovně zrecyklovány v láhve. Už vstupní materiál musí být extrémně čistý. Vytřízený se rozdrtí, vykoupe a usuší. Roztaví, odstraní se nečistoty a po vychlazení vznikne regranulát. A z tohoto materiálu se vyfoukne krásná nová PET láhev.

Recyklace plastů není ve skutečnosti recyklací v pravém smyslu slova. Přesněji se jedná o downcyklaci. To znamená, že plast během procesu ztrácí na kvalitě, až nakonec je prakticky nerecyklovatelný. Stanou se z něj věci jako potrubí nebo izolace. Ty už další zpracovaní nemají, takže plast nakonec končí stejně na skládkách. Kolik cyklů tedy plasty zvládnou? Některé jsou KO už při svém vyrobení. Jsou výrobky, které se nerecyklují. Dle možností se často uvádí 2-3 cykly, dokud plast je ještě relativně využitelný. V některých případech jsem viděl i 7 cyklů.

Druhu stranou mince je, že recyklovat plasty není vůbec ekologicky příznivá činnost. Jedná se o technologické procesy, které si v ničem nezadají s běžnou výrobou. A samozřejmě i z recyklace plastů vzniká odpad v podobě nezpracovatelných materiálů. Vedlejším produktem recyklace plastů jsou nakonec i odpadní vody, vysoká spotřeba energie a logistické zatížení.

Hřebíčkem do rakve recyklace plastů je relativně nízká využitelnost. Po několika cyklech jsou plasty natolik znehodnocené, že se dají použít jen omezeně. Stavebnictví je prakticky jediný obor, kde se uplatní a ani tam není poptávka po nich nekonečná. Občas se vyskytnou módní kousky z recyklovaných plastů. Těžko však bude celá planeta chodit ve fleecových bundách. Recyklace plastu, jako každý jiný byznys musí být rentabilní a zpracování ovlivňuje i cena ropy. Například pokud klesne cena polyetylenu pod určitou hodnotu za kilogram, přestává být pro výrobce finančně zajímavé nahrazovat jej recyklovanými surovinami.

Abych třízení a recyklaci plastů nekřivdil úplně — musím vyzdvihnout i snahy o zlepšení těchto procesů. Proces chemické recyklace umožňuje plasty defakto nekonečně recyklovat. Technicky vzato je to proces, při kterém se plasty zpětně rozloží na prvotní suroviny. Ty se potom mohou využít na výrobu nových plastů nebo třeba jako palivo. Zatím je tento druh recyklace v plenkách a naráží na vysokou nákladnost a náročnost na energie. I tak je chemická recyklace sympatický pokus o recyklaci nerecyklovatelného.

Dalším dílkem do skládačky lepšího nakládání s plastovým odpadem přinesl i balíček směrnic a nařízení EU k oběhovému hospodářství, s oficiálním názvem Circular Economy Action Package z roku 2018. Tento balíček by již měl být zakomponován v národních legislativách. Jedním z pilířů balíčku jsou tzv. recyklační kvóty na jednotlivé obalové materiály. Pro plastové obaly bude muset míra recyklace být 50 % v roce 2025 a 55 % v roce 2030- Čeká nás v tomto ohledu hodně práce a ta práce je na nás všech.

Kacířskou myšlenku vyslovil hlavní vědecký pracovník na MIT Andrew McAfee. Plasty prozatím ukládat do nových a moderních skládek, kde nebude hrozit kontaminace životního prostředí. Využít je až v budoucnu, kdy technologie jejich zpracování pokročí. Zároveň bude jejich recyklování opravdu žádané vzhledem k nedostatku surovin. A ten samý člověk rád upozorňuje na to, že je nutné se dívat dále, než na první plastové brčko, ale například na to, že za polovinu emisí skleníkových plynů může jenom 25 největších korporátů a států.

Plastic Free July je výzva, ke které se můžeme připojit všichni. V mých očích je omezování používání plastů krok vpřed. V dnešních dnech, jak bylo popsáno výše, nejsme schopni plasty plnohodnotně recyklovat. Nejsme schopni je ani plnohodnotně třídit a zamezit jejich dostávání se do přírody. A ani výrobci nám nejsou schopni nabídnout vratné a plně recyklovatelné výrobky. Do té doby, než se to naučíme, je proto snižování jejich spotřeby důležité. Alternativ máme dostatek.